Reviews

The End Of Sanity

	Marast Jak Cyp [marastjakcyp.com]
	Nooo, tak tuhle desku jsem poprvé vložil do přístroje přehrávacího, když venku krákající vrány si spíš říkaly třeba o takové At the Heart of Winter nebo Sons of Northern Darkness. Tudíž mi nezbývá než poslat směrem k Hypnotic Face jedno obří sorry za to zpožděníčko. Budiž mně snad aspoň částečně ke cti, že za tu dobu nevyšli ani noví Guns'n'Roses, ani intrvju s Helhemrem :-). Rozjezd The End of Sanity je obstarán podle motta „každá pořádná thrashová deska musí začínat sirénou“ a rázným riffem typického otevíráku The Pimp. O co na desce půjde, je vcelku dopředestřeno už při navazující klipovce From Hell. Ta se napřed odvíjí v duchu megadethovského a řekněme toho lepšího metallikovského (kdepa sou ty časy, čéče) melody trešíku, aby vzápětí přešla v jednu z dalších tváří HF - panterovštění s odpovídajícím obhrouble chlapáckým vokálním projevem (šak je taky tahle skladba věnovaná všem obětem pomatených střelců, s Dimebagem v čele). Z těchto poloh, obohacených tu o špetku punkovou (Saturday), tu o poctivě bigbítovou (Nameless), čerpají HF i ve zbývajících kouscích, někde přímějších a více na kost dotírajících, jinde zas díky vyhrávkám a akustickým kratochvílím vlídnějším, místy až baladickým, z nichž každý je kromě toho díky nápaditým a chytlavým kytarovým melodiím a nápěvům (ty především v refrénech) obdařen svou vlastní tváří a do konce desky se tedy pořád něco děje bez známek nudy nebo zaměnitelnosti. I to je velká a zdaleka ne samozřejmá deviza. Škoda placatého zvuku, nápady HF by si určitě zasloužily jinačí burácení, a občas povíce vepřoknedlové anglické výslovnosti (moc se těším na recenzování anglicky zpívané české desky, které se to víc nebo míň nebude týkat). Nechci, a jelikož jsem pro podobnou muziku bez ohledu na její momentální „popularitu/nepopularitu“ měl jistou slabost vždycky, asi ani nemám dostatečný nadhled soudit, nakolik je tvorba zachycená na TEOS v dnešní době „in“, navíc MJC není někdejší BigBeng (chybí nám někteří věhlasní odborníci, hlavně na thrash a black :-)). Tudíž snad stačí, že desku natočila skupina, kterou něco takového baví, a že se to něco poslouchá dost dobře. 8 / 10

	Allmetal [www.allmetal.cz]
	Na živo mě čeští Hypnotic Face zdaleka jen nenadchli, ale to byla možná jen slabá výjimka, protože studiová tvorba je o poznání lepší. Když vypustíme do přehrávače aktuální CD „The End Of Sanity“, tak se ihned divoce začne škubat trashovými rify a kousat hetfieldovským hlasem dob „Ride The Lighting“, a to není jediné ovlivnění starou Metallicou. Příjemný je masivní, živý, sytý a hutný zvuk včetně bicích, což dává kapele křídla i bez Redbullu. Hypnotický ksichtík si úspěšně létá trashem s heavy mráčky a je nutno uznat, že umí vcelku dobře hrát a vykomponovat zajímavé písně s chytlavými sóly, akustickými mezihrami, různými odstíny zpěvu, a tak povedeně jsou poskládané nápady dohromady, že je jde nenuceně přijmout k opakovanému poslechu. Slabším místem je čistě melodický vokál, jenž topí dobré momenty svou nezajímavostí. Jinak těžko hledat závady v rozšlapaně jedoucím mechanismu. Toto třičtvrtěhodinové CD o jedenácti skladbách mě opravdu příjemně potěšilo a přeju Hypnotic Face nalezení vlastní tváře, jelikož zatím nevyrábí nic převratného nad rámec svého stylu. 4 / 6 J.J.Crow

	Whiplash [www.whiplashmag.net]
	Sacred Reich nebo Annihilator? Ne, čeští HYPNOTIC FACE a jejich v pořadí druhé album „The End Of Sanity“, které vychází pod patronátem německých Shark Records. Muzika pro masy vypadá jinak, ale posluchači s otevřeným hledím jistě nahrávku ocení. HYPNOTIC FACE ženou svou bárku do rozličných (převážně) thrashových vod, ale zároveň se netlačí tam, kam nechtějí. Za falešnou oblíbeností. Skladby nezatěžují módními výstřelky, což v praxi znamená, že se vyhýbají elektronickým zpřetechnizovaným pastím. Vrstvení riffů probíhá nenuceným způsobem, tudíž se nestane, že by se skladba zamotala do uzlů povrchnosti. Od náročné „The Pimp“, přes mrazivě vzrušující „The Devil Within nebo „M.L.A.H.L“, orientálně ozdobenou „The End Of Sanity“ až po odpichovou „Saturday“, je zřetelné, že kapela disponuje značnými instrumentálními vlastnostmi, které umně využívá ve prospěch celku. Možná podobně by vypadala tvorba ostravských Denet nebo mohelnických Apostasy, kdyby… Ale znáte to, na „kdyby“ se nehraje… Nicméně jistě není náhoda, že obyvatelé Spojených států si mohou album obstarat u americké pobočky Century Media. Dokud budou existovat HYPNOTIC FACE, konec thrash metalu v Čechách bude v nedohlednu. Petr Bidzinski

	Thrash Never Dies [www.thrashmetal.tk]
	Pamatujete si Anthrax a OverKill jak kdysi hráli? Jestli ne, tady je šance zkusit ten nejlepší power thrash ovlivněný 80-tými roky. Jetsliže si to pamatujete, pak tohle album vás povede zpět do toho nejlepšího období těchto kapel. Bylo zde tisíce kapel, které dříve hráli tento žánr, ale žádná to nehrála tak celistvě a zasvěceně jako Hypnotic Face. Skupina hraje pospolu už od ranných 90-tých let, a můžete opravdu slyšet, že vědí co chtějí. Kdyby tahle deska byla vydaná v roce 1987, byli by dnes Hypnotic Face mezi klasiky thrash metalu!! Ale v recenzi by mělo být i něco negativního. Ale není lehké zde něco negativního najít. Hypnotic Face by měli vydávat více desek!! (Je to briliantní mix power a thrash metalu!!!) 9 / 10 Bjarte

	Music Extreme [www.musicextreme.com]
	Zde přichází nové album této úžasné skupiny. Tihle lidičky úspěšně kombinují čistý metal s vícero rockovými elementy a také s thrashovými party, v jedenácti skladbách, které toto album obsahuje. Skvělé melodie jsou specialitou Hypnotic Face, a máme je v písních, jako „The Devil Within“, společně s těžkými kytarovými riffy, které dodávají do muziky sílu. Jsou zde i skvělá kytarová sóla, které ukazují skvělý vkus společně s výborným technickým uměním. Ještě jedná skvělá věc u Hypnotic Face je, že kombinují energické momenty s více klidnými. Můj absolutně nejoblíbenější song je „In This War“ s plnou rychlostí a agresivitou, společně s některými vokály, které mi připomínají speed metalový spolek Cacophony. Album má skvělý zvuk, který umožňuje aby byla kapela plně slyšena. Stále originální a mocný band, který pokračuje na správné cestě!! Federico

	Hardrock Haven [www.hardrockhaven.com]
	Tak tohle je metal! Je to pařící, prdel nakopávající vzrušení, přesně jak by to mělo být! Nejsou zde žádný idiotský hlubokohrdelní nerozpoznatelný satanský sračky. Tohle ti přináší oldschoolovou muziku způsobem, kterej si můžeš opravdu užít. Má to texty s opravdovými poselstvími, pronášenými prvotřídním Vildou Slintákem, který netrpí nedostatkem hněvu při svoji nasranosti na svět, a má rebelantský šarm. Jeho bezbožný řev nastavuje řádnou atmosféru pro každý skvělý metalový song. Maniakální Radek BoB Bednář sekerou řežě, krájí a seká svým způsobem, přes zvukové vlny, s precizností zručného chirurga. Vlaďka Liškutinová obstarává zemětřes nepřekonatelné síly za rytmickou sekcí, kde Meyra Ebert mlátí a dupe do budnů a do tvýho mozku s bezuzdnou silou žongléře. Zdá se, že písně ukazují pocity zklamání způsobem jakým jsou na světě. Poselství vykřičená s ohodláním vykonat pozitivní změnu když bojuješ, což se ale ukazuje být nepřekonatelným problémem. No v nejhorším případě, je to skvělé album s pevně sevřenými emocemi. Tato deska ukazuje metal ve své pravé podstatě. Je malinko nemoderní, ale zdá se, že některé věci jednoduše neumírají a pravděpodobně k tomu mají dobrý důvod! 8,5 / 10 Scott J. Rich

	Metal Glory [www.metalglory.de]
	Když jsem uslyšel znít první tóny z repráků, bez váhání jsem si musel vzpomenout na starou demonahrávku českých trasherů „Terminator“. Onu nahrávku jsem ulovil začátkem devadesátých let po značně dobrodružných cestách poštou. Co to však má dočinění s Hypnotic Face? Kapela je také z Čech, hraje rovněž Trash a přímo zní jako kapely z raných devadesátých let. Kvartet zpívá bohužel drsnou Angličtinou. Tak špatné jako to tehdy bylo u Kruiz to není, ale ten východoevropský přízvuk se nedá přeslechnout. Český trashový by byl býval u vokálů podle mého mínění lepší. Tady Hypnotic Face promarnili jednu velkou šanci. Šanci, něčím se lišit od všudypřítomného Bay-Area-Soundu. Obzvláště výrazně se jako inspirátoři při psaní písní nabízejí Megadeth a, co se týče kytarové práce, Jeff Waters (v „In This War“). S podivným zpěvem jsem na nejvyšší míru spokojen. Nesrozumitelný je jen při již zmíněném „In this war“ při výstředním - neobvyklém refrénu. Jinak Vilda Slinták svým hlasem přesvědčil. (snad ve srovnání s pěveckými výkony kapel osmdesátých let). Všech 11 kousků tepe na nejlepší tradiční trashový způsob, nabízí přiměřený nářez při úžasných, jednoduchých melodiích. To, že jsou na albu „The end of sanity“ použity akustické kytary, ji dělá podivuhodně dobrou. Oživuje to zvukový háv, přináší změny a uděluje desce čerstvost. Zkrátka: Dobře ošetřovaný trashový pamětník v moderních dobách, který se zatím vzdal toho, příjemně se zviditelnit a v jehož silách je lehkomyslně předstihnout káru Jeffa Waterse. 7 / 10 Lex

	Walls Of Fire [www.wallsoffire.de]
	Hypnotic Face pocházejí z Čech a nehrají, držte se, překvapivě žádný Grindcore. Ne, tato nově objevená kapela se věnuje spíše tradičnímu thrashovému zvuku a pohybuje se někde ve „vodách“ takových kapel jako Megadeth a Annihilator a to na bezmála stejné úrovni. Přitom nejen, že hrají nesmírně rozmanitě, ale navíc i s mimořádně rozličnými zvuky, jako například v opravdu experimentálním „Nameless“, nebojí se také v závěrečném „Saturday“ připojit elementy Rock´n´rolu. Kromě toho se Hypnotic Face neomezují na rychlé (vysokorychlostní) „pecky“ v jednotném tempu, ale nabízejí vedle veselých kousků, jako „The pimp“ a „In this war“ také pomalu se rozbíhající „songy“, jako „The end of sanity“, „Sea“ nebo „Trash“ ve středním tempu. U „The Devil Within“ bylo dokonce nasazeno několik akustických kytar, které podbarvují tuto dynamickou kompozici velkolepou atmosférou což vypovídá o bohatých schopnostech tohoto bandu. Vlastně neexistuje žádný důvod, zaujímat vůči této desce kritický postoj, neboť, pokud by se vůbec mělo něco vytýkat, byl by to ten zpočátku vyšší zpěv, na který si člověk ale rychle zvykne. Když se nehledí na průměrný vyplňovač mezer „End on clouds“, hraje tento český band přesně na míru stoupencům Annihilatoru, Megadethu a ostatní by měl nadchnout. Protože tato deska zní všeobecně plně a uceleně a lze mluvit o našlápnuté produkci, mohu „The End Of Sanity“ bez dalších výhrad dále doporučit. 8 / 10 deadnextdoor

	Powermetal [www.powermetal.de]
	Že Trash Metal, který zní jako z Bay Arey, nemusí bezpodmínečně pocházet od tamtud, není žádným tajemstvím. S albem „The End Of Sanity“ mi tu leží jeden příklad z Čech. HF nám nechávají nahlédnout do dema („The Animalman“, 1995 a jedné EP (Written By Life“,1999) a zahráli nám pár kousků z jejich repertoáru, které rozhodně nejsou od špatných rodičů. Proto doufáme, že jejich pracovní nasazení bude trošku zrychleno novou pomocí a konceptem na jejich straně, a že jejich posluchači nebudou muset čekat čtyři až pět let na jedno album. Tito Češi znějí trochu jako Song „Peace Sells“ a „Rust In Peace“ od Megadethu, ale ne jen oni. I jiné skupiny Bay-Area (Testament, Death Angel) a skupiny jako Overkill nebo Annihilator zanechávají své hudební stopy ve stylu Megadethu. Hudební kousky jsou rychlé a svižné a jdou k věci, ale mají i velkou dávku melodičnosti. Občas se mi nelíbí zpěv, nezní přímo od plic, ale když to člověk shrne, tak ten hlas má co nabídnout. A co jsem zjistil, že kvalita songů The Pimp a „From Hell“ není držena po celou dobu jejich hraní, a že se tam objevují menší slabiny. Co stojí však za povšimnutí je, že na Trash- „skupinu“ třičtvrtě hodiny hrající v kuse je dobrý výkon. Když to shrneme, tak nenabízí „The end of sanity“ sice nic nového, ale svými uvolněnými, rychlými a čerstvými songy může upoutat. S tímto albem, když si jej člověk koupí, nemůže udělat nic špatného. Tipy: The Pimp, From Hell, Nameless, Sea. Stephan Voigtländer

	Blooddawn [www.blooddawn.de]
	Již jedno desetiletí existuje česká thrash-metalová kapela HYPNOTIC FACE, ale přesto dosud nevydala více než jedno demo („The Animalman“, 1995) a jedno EP („Written By Life“, 1999). To se mění s mně předloženým prvním dlouhohrajícím počinem „The End Of Sanity“, kterým tito východoevropané vzdávají hold svým thrash idolům (např. MEGADETH). Otvírák „The Pimp“ jde rovnou do plnejch! Bezvadné riffy společně s práskajícími bicími zanechávají hned na první poslech skvělý dojem. Zpěv pasuje k tomuto „power“ počinu svou opravdu extrémní thrashovou řízností. „From Hell“ začíná oproti počáteční skladbě poměrně klidně, ale také zde přesvědčí agresivní zpěv a promění tenhle track v moderní thrash, v refrénu s rozpoznatelnou podobností s FEAR FACTORY. Harmonie počátečního intra rázem pomine a tento pouze tří minutový song dostává ke konci opět správnou šťávu! „The Devil Within“ startuje sice divokým riffem, ale pak se poprvé ohlásí akustický materiál. Avšak i tenhle kus se postupně zrychluje; a na závěr se dokonce objeví doublebass finiš. Taktéž bezvadná záležitost! Ale teď následuje znovu čistej thrash! V „In This War“ dominuje basa a tenhle vypalovák neubírá ani na vteřinu z plynu. Zdvojený zpěv se sem velmi dobře hodí, stejně tak double kytara ve střední části, song jede naplno až do konce. Titulní track alba znovu začíná zdvojenými kytarami, které navozují poněkud arabský ráz. Tato exkurze ovšem netrvá nijak zvlášť dlouho, brzy se vrací zpět k osvědčenému stylu. Sice je tento kus nejdelší na albu, ale až dosud je přinejmenším hodný povšimnutí. Z hlediska alba se nejeví jeho hodnota ani záporná ani kladná. „Nameless“ je klidně začínající kousek s moderními vlivy, které se prolínají celou skladbou. „End Of Clouds“ jde znovu tvrději ve stylu prvních vypalovaček, ovšem bez jejich přesvědčivosti. „Thrash“ ale působí znovu čerstvěji, přinejmenším první téměř tři minuty, než se tam vtrousí nějaké psychedelické kytarové efekty. Přesto je to jeden ze zajímavých songů, zvláště když si ke konci znovu rozpomene na silné stránky komba. Také „Sea“ znovu patří k lepším, rychlejším kusům, zní právě tak dobře jako „MLAHL“, který se ovšem usadil spíše ve středním tempu. Poslední píseň „Saturday“ začíná punkovým riffem a zůstává v tomto stylu vlastně po celou dobu. Závěr, se kterým člověk nemohl počítat, ale přesto vůbec ne špatný! Na webových stránkách kapely najdete ke stažení 3 ukázky z aktuálního alba, mimoto je k mání 5 kompletních songů z předešlého EP z roku 1999. Bohužel, kvalita prvních třech čtyřech songů se neudržela po celé 45 minutové album, teprve ke konci jde znovu nahoru. Váhám mezi třemi až čtyřmi body, ale protože 3,5 (které bych dal nejraději) nejsou povoleny, budou to „jen“ tři, neboť v kapele, která existuje již deset let by mělo vězet víc. 3 / 5 Cornholio

	Evil Rocks Hard [www.evilrockshard.de]
	Ze země, která nás s konečnou platností ujistila, že ve fotbale hrajeme spíše druhé housle a že budeme muset jet domů, pochází i Hypnotic Face. Technika jejich krajanů je pastvou pro oči, ale tito pánové (a dáma) se se svojí muzikou nemusí skrývat. Na rozdíl od většiny dalších českých kapel hrají však čistý US-Thrash dle tradic Megadeth a Metallicy. Zpěvák má od každé skupiny něco a muzikantsky se jedná o jednoduchý, srozumitelný thrash, který navzdory poněkud vysoké produkci umí přesvědčit. “Bay Area“ riffy spárované s velmi dobrou basou, zvláště v klidnějších pasážích, udělají vždy radost. A čím častěji člověk ty songy poslouchá, tím více nabývají na hodnotě, jednoduché, občas s akustickými místy, jak to dělala Metallica na Master Of Puppets (“The Devil Within”), a usadí se trvale v uších. Technicky se Hypnotic Face nemusí před svými vzory nijak schovávat, také textově se zřídka najdou nějaké slabiny. Některé přechody by mohly být zahrány ještě trochu plynuleji, ale na to, že se jedná o debut kapely, není si nač stěžovat. Právě cit pro riffy je sám o sobě pro tuto bandu výrazný, k tomu se přidají výstižné refrény (“In This War”), takže člověk dostane okamžitě chuť na nějaký ten koncert. I když by člověk díky uváděným odkazům chtěl omezit jejich nezávislost, tak přesto již ukazují dobré zárodky k vytvoření také nějakého vlastního přínosu, např. začleněním téměř arabským dojmem působící melodie, jako v titulním songu. Kromě toho, hraje Metallica a Megadeth ještě takovou hudbu, jako v 80. letech? Takže, máte příležitost si poslechnout 45 minut dobrého thrashe! Christian

	Les Acteurs de l´Ombre [www.lesacteursdelombre.com]
	Trash metal is alive! Hypnotic Face je skupina z České republiky, a od prvního poslechu si nemůžeme nevšimnout stínu Dava Mustaina na pozadí skladeb. Ujišťuji všechny fanoušky skupiny MEGADETH, že to není nový projekt kytaristy zpěváka této kultovní kapely. Dobrý, ale řekněme si raději trochu o tomhle. Hypnotic Face šíří Trash/rock´n roll/heavy velmi vysoké třídy s jednoduchými, ale dobře kontrolovanými a velmi čistými sóly, s akustickými party vzácnými v tomto žánru, a se silným trash´n roll, který dělá radost našemu sluchu. Co se týká úrovně nahrávky, zvuk není výjimečný, limitovaný garáží, ale velmi ocenitelný pro tento styl hudby (zvuk starých dobrých Motorhead, Metallica!!). Ostatně zpěv je velká směs MEGADETH, METALLICA, MOTORHEAD, PANTERA DESTRUCTION... Celkově je album opravdu dobré, ale (vždy je nějaké ale) některé skladby se sobě navzájem zvláštně podobají, zejména na úrovni zpěvu. Je to škoda, ale tento detail je rychle zapomenut díky částem velmi dobře procítěným. Takže, všichni k Vašemu přehrávači K7 a hop zpět do devadesátých let. 8 / 10 Gigot

	Obskure [www.obskure.com]
	Víte co to je „motoculteur“ (zmechanizovaný zemědělský přístroj na obdělávání půdy)? Je to přístroj na dvou kolech, který produkuje pekelný rachot a který zbrázdí vše, co mu přijde do cesty. Takový je HYPNOTIC FACE, když však zapomeneme na hlučnou stránku tohoto nástroje. Jejich dobrý velký rodinný thrash napodobuje ve skutečnosti dost dobře pocit z tohoto sympatického kouřícího a chroptícího motoru. Rytmická sekce kytara/bicí má zde jistě opodstatnění, tento šlehač, který vrtá mezi dvěma pedály, jasný rychlý bubny a ostatní typické rytmy. Našich šest strun, co se jich týká, dnes potvrzují, dost ovlivněny hrou kultu velkých metalových jmen z celého konce osmdesátých let, v čele s Metallicou nebo Megadethem. Ostatně to je tady, kde české „combo“ znamená tyto body, když produkuje vražedné zvuky, melodicky vzletné, inspirující sóla a jiné akustické pasáže jsou vítány. V jejich nejlepších momentech, tyto trumfy vyústí do několika thrashových bomb, jako například hymna „Saturday“ nebo „Sea“ nebo úvod zabijáka „Trash“. Ale HYPNOTIC FACE má naneštěstí ještě jiný společný bod s zemědělským zmechanizovaným obdělávačem půdy“: je slyšet jak se mění během více než 45 minut a to může být při jeho délce únavné. Tento nepříjemný pocit je zejména kvůli hlasu, příliš nalinkovanému, který není vždy na místě. Jinou slabostí je několik lehkých zaváhání v kytaře, které vedou ke špatné rytmice celku. A právě zde si říkáme, že je to škoda, neboť kromě tohoto, je celek spíše dobrý, dokáže upoutat pozornost jak je třeba, je melodický když je třeba, nostalgický charakter dominuje. Takže jestli litujete starých dobrých časů, jestli dobré velké „yeaaaah“ zamlžené z piva Vám chybí, nebo jestli prostě thrash je Váš denní chleba, nechte se unášet na tomto „The End of Sanity“. V opačném případě, byste možná udělali dobře, když si dáte pauzu, aby jste znovu objevili „velká jména“ výše uvedená, nebo eventuelně trpělivě čekali na další vydání skupiny. 60

	Payo [www.payo.cz]
	Svitavské powermetalové partičce se dostalo pocty (s ohledem na zajištění distribuce v ČR diskutabilní) vydat desku u německého labelu Shark Records, což jistým způsobem předznamenává kvalitu odvedené práce. Stylově to sice není úplně moje srdcovka, nicméně dost mi to atmosférou připomíná starý MEGADETH, ke kterejm mám nostalgickej vztah. Kytary jsou technicky dobře zvládnutý, jsou nápaditý, maj úderný motivy a občas i sólíčka, kvůli kterejm jsem jako začínající kytarista MEGADETH tak žral… Pohodová je i výrazná šlapavá basa. Podobnost je částečně i ve vokálu, který má trochu podobnou barvu (bez cezený přes zuby), jen mi trošku přijde, že by mohl být víc zajímavej a propracovanej (možná je to daný i standardní stavbou sloka – refrén, sloka…). Protože stále srovnávám s MD, je důležitý zmínit, že HF nejsou žádná kopírka (jen to má podobnej náboj), mají svůj výraz, postupy, tempo se nežene do extrému. Pohodová muzika pro ty, který nebaví blití a rádi si vychutnaj kytarovky jako v devadesátejch. 8 / 10 Socool

	Spark [www.spark-rockmagazine.cz]
	Obávám se, že nejsem z nejkompetentnějších, kteří by měli recenzovat nový počin HYPNOTIC FACE. Hned na začátku musím přiznat, že tento styl zrovna není mým šálkem kávy (neskutečně otřepaná fráze...!), což se zas možná někomu nebude líbit, ale je to prostě tak. Přesto v sobě HYPNOTIC FACE mají něco, čím mne zaujali. Jsou to především svižný drive a perfektní nasazení, kousavě rezavé, sekané riffy a svěží nápady ve víru nakažlivých melodií. Samotná kapela již zdárně překonala první dekádu existence a kromě jednoho MC-dema „The Ani-malman" z 95. roku má na kontě i pilotní EP „Written By Life" z roku 1999. Co do kadence nahrávek tedy nic moc, přičemž pauzy mezi jednotlivými počiny jsou více než propastné. Kluci to v rozjezdu neměli lehké a díky personálním bouřím byli donuceni k roční pauze, v jejich případě však platí známé pořekadlo „někdy méně znamená více". Borci vše statečně zmákli a letos v květnu jim vyšlo první skutečně plnohodnotné album „The End Of Sanity". Z celé kolekce jedenácti skladeb na mne nejvíce zapůsobil úvodní otvírák „The Pimp", jehož ústřední motiv se zadře do mozku jako škvára do kůže, když hodíte „tygra" přes řídítka, nebo podobným nábojem tepající „In This War". Jednou z nejpovedenějších je titulní „The End Of Sanity" startující orientálně zabarveným motivem. HYPNOTIC FACE si nelámou hlavu s hudebními škatulkami ani žánrovou příslušností, neboť se bez sebemenších potíží dokážou přenést do téměř až rockových poloh, stále však s patřičně ostrými kytarami i zpěvem („The Devil Within", „Name-less"). Velmi pěkně je vystavěná osmá „Trash" se zajímavým intermezzem s bub-lavou basou (mimochodem HYPNOTIC FACE jsou jednou z minoritních kapel chovajících ve svém středu baskytaristku), iritujícím kytarovým motivem a tlumeným recitativem. Následná „Sea" je rovněž skvělý vál se spoustou šťavnatých vychytávek a povedenými, vznosně zpěvnými refrény. Občas člověk zaslechne povědomý riff či motiv, než však paměť otevře svůj trezor, pocit deja vu je pryč. Rozhodně zajímavá a nevšední záležitost, tihle HYPNOTIC FACE... 4,5 / 6 Blackmoon

	Rockshock [www.rockshock.cz]
	V necelých deseti letech své existence se svitavští Hypnotic Face upsali německému vydavatelství Shark Records a po kazetovém demosnímku The Animalman (1995) a sedmiskladbovém CD EP Written By Life (1999) vydávají regulérní debutové CD The End Of Sanity. Pokud máte rádi starý dobrý thrash metal osmdesátých let, měli byste v souvislosti s touto nahrávkou zbystřit pozornost! HF totiž nejen velmi vkusně těží z partiček, jako Overkill či Testament, ale jejich kombinace thrash/power metalu s občasnými přesahy až někam k heavíku navíc zní díky výborně odvedené práci v bzeneckém studiu Shaark patřičně moderně. Album přináší jedenáctku poctivých a kvalitativně vyvážených skladeb, žádná pecka není vyloženě slabá. Kytary jemně kvílí i ostře řežou, rytmika drtí tempo ozlomkrk, zpěv není sice přespříliš extrémní, přesto se mu nedá nic vytknout. Vše jednoduše sedí, jak má, jen už to tu prostě nesčíselněkrát bylo. Je zřejmé, že HF mají po všech těch společných letech již zcela jasnou představu o svém hudebním výrazu a směřování - a za tou si tvrdě jdou. Jen tak dál, pánové! 3,5 / 5 František Kovač

	Metalopolis [www.metalopolis.net]
	HYPNOTIC FACE se už 10 let potulují po české hudební scéně... Mohou tak pocítit určité zadostiučinění za trpělivost, po mnohých útrapách se totiž dostává ven debut „The End Of Sanity“, kterým kapela navazuje na velmi slušné EP „Written By Life“. To, čeho si jistě mnozí všimnou nejprve, je značka německého vydavatelství Shark Records, které desku šíří do světa, ale kdo by si snad myslel, že kapela má cizozemským vydavatelem o úspěch postaráno... ten by se koledoval o titul naiva roku. Je to kvalita hudby, co rozhodne, zda půjde palec hore... nebo... V čem se debut liší od EP, které napsal sám život? Principielně v ničem. HYPNOTIC FACE stále valí svojí příjemně těžkou retrokáru, na které se spokojeně vezou všechny podstatné atributy melodického power/thrashe alá stará US škola (MEGADETH, Jogurtova milená METLA spol.). To, co dělá Hypnotickou tvář zaznamenánihodným seskupením, je um napsat píseň podle starých receptů a zahrát ji s velkou radostí a nasazením. Pánové a dáma (si) hrají s neobyčejnou potěchou. Poctivý riff, toť základ. Téměř každá skladba alba, ať je jakkoli přímočará, disponuje velmi příjemnými kytarovými dvojzápřahy, které mísí ostřejší thrashing s melodickými heavy prvky. Oproti předchozímu počinu je vše dotažené k větší dokonalosti. Zvuk je příjemně dřevní (jen zvuk šroťáku ze studia Shaark mi tradičně zní až příliš plechově), produkce dodává materiálu trochu starobylou patinu, kapela hráčsky dozrála a vše zní jaksi přesvědčivěji a přirozeněji. Největším skokem je však zlepšení vokálního projevu Vildy Slintáka, který na „Written By Life“ představoval Achillovu patu seskupení. Jenže, světě val bulvy, on si našel optimální polohu někde na pomezí melodického projevu a křiku a rázem je vzpruhou, nikoli brzdou. Kvičivý hlas možná připomene Davea Mustaina či Peavy Wagnera, ale ačkoli Vilda na ně kvalitativně nedosahuje, má v hlase cosi nezaměnitelného. K úrovni materiálu v podstatě netřeba dodávat dlouhých analýz... HYPNOTIC FACE umí napsat řízný kus, který zároveň nepostrádá dostatek chytlavosti (vypíchnu s dovolením úvodní sekec „The Pimp“ a závěrečnou vyřvanou hitůvku „Saturday“), umí dodat padnoucí sólový part a v neposlední řadě dokáží desku zaplnit zajímavým a vyrovnaným materiálem, který ani v nejmenší nenudí, byť ani nepřekvapuje. Největší devizou kvartetu je to, že hudba ansámbl očividně moc baví a s experimentováním si hlavu nelámou. Je to poctivé, jde to od srdce a nenudí to. To jsou zřejmě nejdůležitější předpoklady pro kvalitní power thrash. Připočtu-li ještě inteligentní texty, které se převážně úspěšně snaží o reflexi stavu světa vezdejšího, nezbývá než označit vstup HYPNOTIC FACE do „velkého“ hudebního světa za velice uspokojivý. Nečekejte nic převratného, ale “jen a jen“ řemeslo dělané s chutí. Někdy je to tak akorát! 8 / 10 Marigold

	MetalWorld [www.metalworld.biz]
	A je to tady. Svou poslední recenzi na demo HYPNOTIC FACE s názvem Written By Life z roku 2000 jsem končil slovy: "V Hypnotic Face dřímá velký potenciál, který, pokud pánové dobře využijí, je katapultuje hodně vysoko na žebříčku české metalové scény. Já jim v tom držím palce". A nyní třímám v rukou jejich nové, tentokrát již plnohodnotné CD, které chlapům vydala tento týden (24.května) německá firma Shark Records a které se jmenuje The End Of Sanity. Neznamená to sice, že by se Hypnotic Face automaticky katapultovali do špičky české metalové scény, ale mají opravdu hodně dobře našlápnuto. Tak se teď podívejme The End Of Sanity na zoubky. Svitavská kapela nám nabízí na svém kotouči kvalitní power metal, něco na způsob dnes znovu oživlých Megadeth. To znamená mírný posun z power-thrash-metalových vod (na demu Written By Life) do vod spíše power-metalových. Thrash metalu opravdu ubylo, ale není to na závadu. Pozor, Hypnotic Face nejsou žádnou kopií Megadeth, to byste si má slova špatně vykládali. Mají svůj styl, kterej si drhnou po svém. Je sice pravda, že čtvrtá skladba, nářezovka In This War, mi v určitých pasážích Megadeth dost připomíná, ale je to spíš výjimka potvrzující pravidlo. Určitě důležitým poznávacím znakem kapely je, kromě specifického vokálu, také práce obou kytaristů, čímž ale rozhodně nechci říct, že by rytmická složka nějak pokulhávala. Jenom vyzdvihuji množství vyhrávek, sóla a vůbec nosné riffy, které jsou jednoduché, úderné a tak to má být. Kytary jsou vůbec hodně výrazné i po zvukové stránce, na tom si asi dali Hypnotic Face opravdu záležet a ve studiu Shark jim v tom místní technici a zvukaři bezezbytku vyhověli. Nevím, kdo s kytaristů hraje prim, jestli BoB (Radek BoB Bednář) nebo Vilda, ale myslím, že si své party asi rozdělili stejnou měrou. Zpěv jsem Hypnotikům na minulém demu v některých detailech trochu pohaněl a možná také proto si hoši dali tentokrát hodně záležet a myslím, že se to povedlo. Zůstaly zpěvové linky, které vokalistovi Vildovi Slintákovi sedí a ty ostatní prostě dopiloval, případně vynechal. Vůbec zpěv, resp. spíš zpěvákův hlas je natolik specifickou záležitostí, že bude jistě poznávacím znamením kapely i do budoucna. Hoši hodně používají také sborové vokály a o nich platí totéž, co o zpěvu sólovém. Ještě se vrátím k rytmice. Baskytara i bicí hrají důležitou roli a musím říct, že se jí zhostili oba protagonisté na jedničku. Nesnaží se zvlášť vyčnívat, ale přitom je jejich práce nepřeslechnutelná, přesně tak jak to u těchto souborů má být. Na živo bude beztak basistka Vlaďka Liškutinová určitě poutat značnou pozornost a bubeník Vláďa Ebert se rozhodně také neztratí, protož táhne káru s jménem Hypnotic Face opravdu přesvědčivě. Další důležitou součástí cédéčka je obal. Ten zpracovala německá firma Artist Heaven a myslím, že kluci mohou být s jejich prací spokojeni, já alespoň spokojen jsem. Ještě jsem zapomněl na texty, ale v těch se já nerad pitvám a tak si budete muset vystačit v této recenzi opět s konstatováním, že jsou samozřejmě anglické a můžete si je přečíst jak v bookletu (alespoň předpokládám, protože nevlastním celý originální booklet) a také je najdete na webu kapely: http://www.hypnoticface.com/. Takže co dodat. Kluci (a dívka, na kterou jaksi při oslovení zapomínám, čímž se tímto omlouvám) vyprodukovali dobrou desku, na které si dali záležet a já doufám, že se jim snaha vyplatí. Rozhodně k tomu předpoklady svitaváci určitě mají. 7 / 10 OSI

	Metal Swamp [www.metalswamp.mysteria.cz]
	Jelikož vyjde teprve 10. května a já ho mám doma už několik měsíců (ano má lenost je opravdu trestuhodná), mám pouze vypálené CD s okopírovaným obalem, ale se zcela plnohodnotným obsahem. Na obalu se vyjímá jakýsi strom z rukou, který se skvěle hodí k názvu dílka. Na vnitřní straně je obrázek potápějící se hořící lodi a pod CD fotka stolu s prášky, popelníkem láhví a nápisem "suicide´s not a way", to vše navodí dokonalou atmosféru k poslechu a začtení do textů (pokud jsou součástí bookletu:o)). Po téměř deseti letech existence se tato svitavská smečka rozhodla po demu a sedmiskladbovém EP vydat debutní CD. Nutno podotknout, že kvalita materiálu odpovídá tomu, že kluci nejsou žádní začátečníci a mají za sebou účast v různých rockových soutěžích a televizních pořadech. Zvuk je pochopitelně na vynikající úrovni jako ostatně prakticky vše z bzeneckého studia Shaark. Nadupaný, živý, perfektně zahraný trash musí chytit snad každého. V jejich hudbě najdete všechno, kytarové vyhrávky, silné riffy, sypačky, docela příjemný hlasový projev zpěváka i ony nádherné "valivé" melodie. Jednotlivé skladby jsou snadno identifikovatelné, některé by se snad mohly stát i hity na některém rockovém rádiu, ovšem ani jedna není výrazně slabší než ostatní, celkově velice kvalitní album. Texty všech jedenácti skladeb jsou sice v angličtině, ale srozumitelné, snadno zapamatovatelné a vesměs nepříliš veselé o to však reálnější jako příklad uveďme: In This War - poslední okamžiky vojáka na bojišti The End Of Sanity - krásná sonda do života dnešní konzumní společnosti v které už "skončila příčetnost" End On Clouds - text který snad pojednává o sebevražedných útočnících na palubách letadel (alespoň já sem tak text pochopil…) Trash - o lůze mezi námi a potřebě zbavit svět tohoto odpadu Saturday - o sobotních pitkách jak je zná každý z nás:o) A tak ač toto není přímo můj styl nelze jinak než popřát hodně alespoň stejně dobrých alb a dát zasloužených 80%. 80% Cartman

	Metal Man [www.metal-man.wz.cz]
	Máte rádi starý dobrý thrash metal 80. let? Například takové vynikající kapely jako jsou Testament nebo Overkill? Pak jsou Hypnotic Face přesně tou správnou volbou pro Vás. Hypnotic Face ovšem nehrají nějaké retro, jak by se podle zmíněných indicií mohlo zdát, nýbrž jejich kombinace thrash - power - heavy metalu zní velice moderně a je zabalena ve zvukovém hávu, který beze zbytku prezentuje rok 2004. Zvuk se podle mě opravdu povedl a kapela může s ním být nanejvýš spokojena. Album obsahuje 11 vyvážených, více méně thrash metalových skladeb. Dovolím si říct, že se na albu nevyskytuje žádná vyloženě slabá skladba. Je vidět, že kapela má jasnou hudební představu a za tou si tvrdě jde. Zpěv není nějak extrémní, ale rovněž chápu, že ne každý dokáže vřískat jako pan Petrozza. Na druhou stranu do konceptu desky velmi dobře zapadá a mně se líbí. Ze všech 11 skladeb mě nejvíce zaujala totálně našlápnutá a agresivní „ In This War“ a rockově začínající „ From Hell.“ Tím rozhodně nechci říci, že zbytek alba je méně kvalitní. To rozhodně ne. Musím přiznat, že něco takového jsem opravdu nečekal a Hypnotic Face jsou kapelou, která zůstane zapsána v mém hledáčku i pro časy budoucí. 8 / 10 Venca Thrasheři zbystřete, jsou tu Hypnotic Face! Našlápnuté album, které oslovilo i mě (thrash není zrovna moje krevní skupina, ale tohle se mi moc líbí). Kdybych nevěděl, že HF jsou Češi, tipoval bych je na Američany či Němce. Thrash metalistům, ale nejen jim tuhle placku doporučuji. 7.5 / 10 Metal Man

další recenze v angličtině, němčině, italštině, francouzštině...

© HYPNOTIC FACE 2003 webmaster